20 let je relativně dlouhá doba. Během 20 let „odroste“ jedna generace lidí. Během 20 let se můžete z dítěte stát rodičem. Během 20 let si můžete vychutnat vrchol vaší kariéry a nebo si třeba začít užívat podzimu života. Před 20 lety proběhla nejdůležitější údálost 20. století – spadla Železná opona.

Poznámka: než začnete číst, tak bych poprosil ty z vás, kteří jsou mladší než já (> 1977), aby si nemysleli, že jsem opravdu až takový blázen a ty z vás, kteří jsou starší než já (< 1977), aby se zkusili spíš chápavě usmát a brali mě jako takového naivního idealistu.

V listopadu roku 1989 mi bylo 12 let a osobně se považuji, za poslední generaci komunismu.

Ta hranice je velmi neostrá a bude pravděpodobně posunutá o pár měsíců na obě strany. Neznám hodně mladších lidí, kteří by si něco pamatovali, na druhou stranu znám pár lidí jen o pár let starších, kteří jakoby si nic nepamatovali.

Vzpomínám si:

1. jak jsme 17. listopadu 1989 byli se školou na výletě v Brně, po krátkém rozchodu a nákupech v obchodním domě na Náměstí Svobody (nemůžu si vzpomenout na jeho jméno) jsme zde měli sraz a čekali na odjezd autobusem zpátky domů
2. jak večer říkala babička mamce, že v Praze byly nějaké nepokoje, aby si radši nakoupila mouku a ostatní potraviny do zásoby
3. jak nám soudružka učitelka ve škole říkala, že při nepokojích v Praze byl zraněn i jeden policista (o zraněných studentech nemluvila)
4. jak jsem neveděl, co znamená zkratka T.G.M.
5. jak jsem si se zájmem pročítal revoluční plakáty (nejen tu trochu v Měříně, ale i to kvantum v Jihlavě)
6. jak jsem se v Jihlavě chodil dívat na záběry policejního zásahu na Národní třídě promítané na videu ve výloze divadla
7. jak jsem se rozčiloval, že dneska není v televizi Večerníček, který byl nahrazen přímým přenosem zasedání Federálního shromáždění (a mamka mi říkala, že si musím vybrat, když jindy v televizi hltám informace o procesu Sametové revoluce)
8. jak jsme nosili na aktovkách trikolory
9. jak jsem čekal do noci u televize, abych mohl sledovat soud a popravu rumunských manželů Nicolae a Eleny Ceauşescu (našim jsem tenkrát asi určite neřekl, na co čekám)
10. jak nás děda naložil do auta a jeli jsme na výlet k hranicím, kde ještě stála železná opona s ostatnými dráty, uhlazenými poli a stážnými věžemi (uštípli jsme si kousek drátu na památku, dlouho visel nad kuchyňskou linkou)

A dneska? Nerozumím mentalitě lidí, kteří by roky před rokem 1989 rádi vrátili a tvrdí, že jsme se měli lépe. Ono to není až tak docela pravda a navíc: přece se nemůžu mít dobře ve státě, kde jsou lidé trestáni za vyjádření názoru, vězněni za náboženské vyznání nebo proto, že nejsou v té správné politické straně.

Nejhorší zbraní minulého režimu bylo trestání neposlušných občanů na dětech. Zákaz studia, problémy v práci a pod. Pomeranče jednou za rok jsou oproti tomu maličkost.

To už na to všichni rodičové zapomněli?