Nedávno jsem tady meditoval nad definicí dospělosti podle Roberta Fulghuma. Dneska jsem si vzpomněl na větičku z knihy Jiřího Švejdy Kdybych zemřel.

A jaká je to větička?

• Štěstí je radost z příštího dne

Nejsem jediný, komu tahle větička utkvěla v paměti, protože už jsem ji našel na několika webech týkajících se citátů.

Docela často si na tenhle citát vzpomenu. Ono to není tak vzletné, jako ta známá věta o pokoveném hmyzu, na druhou stranu mi to přijde velmi pravdivé.

Protože: už jste se někdy těšili na další den a přitom byli neštastní?