Při mytí nádobí si vždycky vzpomenu na Roberta Fulghuma, který v jedné ze svých povídek jako malý chlapec obdivoval svoji mámu, že po umytí nádobí klidně šáhne holou rukou do výlevky a vyčistí ji. Tenkrát to pro něj byla známka dospělosti.

Nedávno jsem se sám sebe ptal, co je pro mě známka toho, že je člověk dospělý. Při čištění dřezu po nádobí.

Je to snad pití kafe, které jsem jako malý pokládal za znak dospělosti? Nebo snad první doušky piva či tahy z cigarety?

Maturita, která slouží spíš jako školní strašák, než opravdový rituál dospělosti? Ztráta dětské naivity a mladického rozletu?

Osamostatnění se od rodiny? Zahraniční stáže? Partnerství a kompromisy s ním spojené?

Nebo je to nakonec to mytí výlevky? Naposledy mě napadlo, že to je možná víc pravda, než jsem si byl ochoten připustit.

Pořád jsem ve svém životě hledal rituály dospělosti, data, která bych označil za … a tenkrát jsem se stal dospělým a neuvědomil jsem si, že se člověk nestane dospělým ze dne na noc, ale spíš jde o pozvolný přechod spojený navíc se ztrátou dosavadních představ o životě a sobě samém.

Asi to bude o té výlevce.

Prostě dělat věci, které se udělat musí. A zároveň si uvědomovat, že můžu dělat spoustu dalších věcí. A ty si můžu vybrat.